Víkendové backcountry po hřebeni Povážského Inovca

Čtvrtý ročník našeho víkendového backcountry se měl tentokrát odehrát v okolí Náchodska s přejezdem Orlických hor. Vše se ale na poslední chvíli změnilo a najednou stojíme ve slovenské vsi Hrádok, u základny MTBiker.sk. Je pozdě odpoledne, za hodinu má být tma a prý míříme někam přespat. Jen ve třech s Davidem a Filipem.

Tip: celá trasa na Mapy.cz s možností stažení GPX

Cesta z Hrádku směrem na východ po vyznačené cyklostezce hezky ubíhá, ale s tím, jak postupně zapadá slunce, zvedá se i sklon silnice před námi. Za tmy a doprovodu světel již tlačíme: na lehko by to šlo, ale obtěžkaní bagáží a s vidinou dalších kilometrů šetříme síly.

Na hrad Tematín dorazíme už za tmy. Místní nadšenci jej již roky opravují, teď v noci ale nejsme schopni docenit jejich snahu a um. Někteří z nadšenců jsou na hradě stále přítomni a nejinak je tomu i tuto teplou páteční noc. Vítají nás s tím, že jsme letos první, kdo na hradě přespí, a nabízejí spaní pod střechou v hradním paláci. Poměrně dost fouká, a tak raději volíme místo nižší, v závětří, a sice vysokými zdmi obehnané místo v předsunutém opevnění. Taková naše soukromá ložnice.

Než se ale půjde spát, zahájíme naši každoroční tradici: Filipovi opět celý den povoluje kilo dvacet namletého hovězího od pana Ráčka z Třebíče, a v jeho bezedných brašnách značky Thule se veze milovaná červená pánev, která nás doprovází už všechny čtyři ročníky. Letos to Filip vytunil celou sklenkou krásně nacucaného zeleného pepře. Rychle zjišťujeme, že kromě dvou večerních burgerových kol nám zbude ještě na snídani a po ujištění Filipa, že jde o ryze dietní jídlo (včetně majonézy…) jsme uhasili oheň a šli spát.

Sobota: výjezd na Inovec

Ranní slunce nás vzbudilo brzy, krásně jsme se ale prospali přímo pod hvězdami a rychle sbalili naši ložnici. Filip opět udělal excelentní burgerovou snídani a rozhodli jsme se, že aspoň chvilku pomůžeme místním nadšencům v kopání a odstraňování nánosů v jednom z mnoha paláců.

Bylo to docela překvapení: veškerá zemina se prosívá a hledají se různé artefakty. Za našeho asi půlhodinového působení jsme vykopali kost, kousek pálené kachličky a živého plcha, který se ne a ne probudit ze zimního spánku.

Asi v deset dopoledne jsme se vydali na cestu s cílem na vrcholu Povážského Inovca. O celkových kilometrech i výškových metrech jsme měli jen mlhavou představu. Nejprve jsme začali cyklostezkou 2310, Okruh Hrádockou dolinou, která se hezky houpala a postupně klesala až k turistickému rozcestníku Hrádocká dolina, kde se odpojovala žlutá.

Mapa dala tušit, že návrat na hřeben bude znamenat tlač a pot, a zejména první výškové metry byly krušné. Poté se ale dalo dokonce i chvíli jet a tlače byly příjemné, s možností sáhodlouhých rozprav mezi členy výpravy.

Ani ne za hodinu jsme obědvali špek a pivo na rozcestníku Nad Malinišťami a abychom nemuseli stoupat až na hřeben na Prielačnou, zvolili jsme širokou lesní cestu směrem na sever vedoucí až k rozcestníku Nad izbou, kde jsme se chtěli napojit na modrou. Rozvášněni sklonem jsme však přejeli krátkou spojku a na modrou jsme se napojili až v místě Cyklistický rozcestník. Připravili jsme se tak o kus krásné modré trasy, neudělejte proto stejnou chybu.

Následoval překrásný úsek úzkým trailem, který se tu a tam podíval do koryta, aby vyskočil nahoru mezi stromy. Občas přihrnuté klopenky dávají tušit, že místní si tuto trasu skutečně považují a udržují. Po chvíli se z pěšiny stane lesní cesta a pokračuje až na louky nad Kálnicou s překrásnými výhledy a krávami. Než se rozkoukáme, stojíme u horní stanice lanovky v bikeparku Kálnica.

Ale co, jet dolů po sjezdovce nebo cestě by byla nuda, a tak bereme za vděk nejlehčí trase Funny Enduro, ale i tak spacák zavěšený na řídítkách vepředu lítá a Filip ztrácí zavěšené brašny. Nejvíc Funn mám já, neboť si všechno vezu na zádech, a tak mi na kole nic nelítá. Hlavně jsem si na toto backcountry vzal zbrusu nové kolo, Meridu One-Sixty 700, a tak zkouším, co mi dovolí. Shodíme batohy a půjdeme bajkovat? Lanovka je skoro prázdná, což je v sobotu v tak krásný den skutečně na zváženou. Nás ale čeká ještě spousta kilometrů.

V zázemí bikeparku si ale dáváme obídek: dvakrát smažák a gyros, vždy samozřejmě s hranolkama, a nesmí chybět ani tatarka. K tomu něco na zahnání žízně, nealko pivko. Doplňujeme zásoby vody, a ještě, než vyrazíme na další cestu, omrkneme místní pumptrack.

Opět bychom mohli vyrazit zpět na hřeben, volíme však cestu přes Selec, a to po cyklostezce 044 – Cyklomagistrála Okolo Povážského Inovca. Tahle cesta má hodně příjemný sklon a může odcípat, po stoupání po žluté a už nějaké porci kilometrů za námi však raději tu a tam zatlačíme. V Selci bereme za vděk místní hospodou, dáme pivko, tyčky, nanuka. To nejtěžší nás přece jen ještě čeká: výstup na Povážský Inovec.

Už stoupání ze Selce dává tušit, že to nebude jen tak. Po cestě míjíme studánku, a tak ještě nabíráme vodu. Zjišťujeme, že jedeme po silnici, kde dříve vedla lesní železnice Trenčín – Selec. Za mostem se cesta stáčí zpět a velmi zvažujeme, zda v tomto místě nevzít zkratku: jde o lesní cestu, která je dlouhá jen 1,2 km k rozcestníku Za Sokolou skalou. S vidinou další tlače jsem to ale klukům rozmluvil a pokračovali jsme několik kilometrů po cyklostezce – bývalé železnici – která sice stále mírně klesala, takže jsme upalovali, ale zároveň jsme věděli, že ztracené výškové metry budou o to víc bolet. V místě, kde se cyklostezka stáčí po silnici doleva, pokračujeme rovně a obtáčíme Čierny vrch, abychom se dostali k onomu rozcestníku Za Sokolou skalou. 8,7 km jízdy versus 1,2 km tlače. Co byste zvolili vy?

Cestou už síly docházejí, a tak jsme stanovili, že jakmile dosáhneme ten den nastoupaných 1000 výškových metrů, zastavíme a uděláme Trail Hutner Coffee, jedinou legální drogu široko daleko. A tak jsme sedli na nějakém místě uprostřed cesty a uvařili tu voňavou nádheru. Tohle je na backcountry paráda: zastavíte, kde chcete, uděláte pauzu, pokecáte, a jede se dál.

Za rozcestníkem jsme zvolili cyklotrasu 2313, Kálnica – Chata pod Inovcom – Dubodiel, abychom s podvečerem konečně dorazili na Chatu pod Inovcom. A to byl balzám na duši: jednak jsme zde sehnali kartáček na zuby, který jsem si zapomněl, a oslavoval jej snad víc než tu novou Meridu. A ačkoli zde pro turisty vaří jen do 17:00, milý majitel nás ujistil, že pro turisty a cyklisty se vždy něco najde. Po domluvě s kuchyní nám nabídnul parenou buchtu. Zvolili jsme variantu s ořechy, zapili to (nealkoholickým) pivkem, zkrátka v břůšku jak v pokojíčku.

Nastalo jen dilema: zda ještě ten večer vystoupat na Inovec, náš původní cíl trasy, nebo se utábořit kousek pod chatou, anebo se dokonce ubytovat. David argumentoval tím, že přece nevezeme bagáž pro to, abychom spali v peřinách. Filip kategoricky odmítnul klesnout byť o jediný výškový metr. A tak se jelo nahoru, na Inovec, kde jsme věděli o přístřešku s posezením. Dorazili jsme s posledními slunečními paprsky odraženými o krásnou oblohu, rozbili tábor a šli spát.

Neděle: opuštěný hřeben Povážského Inovca

V neděli nás opět probudilo sluníčko, ostatně počasí nám celý víkend perfektně přálo. Kluky probudil až chroupavý zvuk ručního mlýnku na THC kafe, posnídali jsme špek s tyčinkou a vše sbalili. Překvapivě se už od prvních ranních paprsků na vrcholu objevovali běžci, pěšci i cyklisté.

V neděli jsme měli být za dosavadní útrapy odměněni: třicet kilometrů dlouhá hřebenovka v podobě úzkého, ale dobře prošlápnutého chodníčku, s krásnými výhledy a v zemi nikoho. Za celou cestu jsme skutečně potkali jen několik turistů. Ale hřebenovka – jak už víte, je stále do kopce: sjezdy jsou prudké, a tak je sjedete doslova během pár minut. A opět musíte na další vrchol: něco jde vyšlapat, něco ale tlačíme – zejména na Vtáčí vŕštek je to poněkud prudší záležitost a skalnatá vložka je vyloženě zpestřením naší trasy.

Míjíme odbočku na Kálnicu a opět chvíli tlačíme na rozcestník pod Panskou Javorinou. Zpětně náš trochu mrzí, že jsme se nedonutili vyrazit na Panskou Javorinu s rozhlednou, vždyť je to sotva 700 metrů, příště se hecneme.

Pokračujeme na Prieľačinu a pak fantastickým a dlouhým sjezdem až k Prameňu pod Prieľačinou, kde doplňujeme vodu. Já do hydravaku v batohu, David do obou magnetických lahví od Fidlocku (tentokrát veze 750ml i 800ml velikost plus multitool s nářadím na opravu kola). Červená nás houpavým tempem a přes krásné louky dovede až na Bezovec, kde jsme mojí vinou minuli odbočku. Štěstí v neštěstí – narazili jsme na Penzion Bezovec, kde nám skvělá obsluha přinesla fantastický obídek, který jsme podlili (nealkoholickým) pivem. Vše bylo třeba završit kafíčkem a malinovým dortíkem. Zbylí účastníci zájezdu mi pod návalem cukru a kofeinu odpustili…

Na Bezovci jsme zamávali červené značce, která nás doprovázela od rána, a vzali jsme modrou. Bylo zřejmé, že právě trasa Bezovec – hrad Tematín patří mezi oblíbené nedělní vycházky. Turistů přibylo a nezřídka jsme se dali s místními do řeči. Zbývala poslední tlač a cestou po fantastickém chodníčku jsme se ocitli opět pod hradem Tematín.

To ale nebylo vše: čekal nás závěrečný sjezd po vyhlášeném MTBiker Trail směrem zpět do Hrádku přes vrchol Ihelník. Jedním slovem paráda! Já si ho užil, kluci to měli horší. Nebýt brašen, byl by tento přírodní trail, jen tu a tam trošičku pocukrovaný skoky a klopenkami, k vrcholu celého výletu. Zkrátka a doslova – to nejlepší na konec.

Tenhle víkend měl prostě všechno: zajímavá místa k přespání, skvělou trasu s krásnými výhledy, k tomu počasí vyšlo jako nikdy před tím: žádné deště a teplota tak akorát, jak se na květen sluší a patří.

Pár poznámek k výbavě a co se nám osvědčilo

Závěrem ještě pár postřehů k technice. Rozhodně nejsem žádný zkušený bikepacker a ani kluci, takto vyrazíme sotva jednou za rok, byť bychom chtěli častěji. Filip vozil všechno na kole ve velkých brašnách po stranách zadního kola, záda měl volná. Omezen byl ale při cestě dolů, kdy musel brát ohled na brašny, které chtěly stále vystupovat za jízdy. David zvolil kombinaci: spacák na řídítkách, karimatka v podsedlovce, zbytek v batohu na zádech. Já jsem opět zvolil taktiku vše na zádech v batohu Pinguin Vector 35, který má dobrý zádový systém, oddělený spodní prostor na karimatku a vespod očka na provlečení popruhů na spacák. Díky tomu vše drželo pevně a mohl si užít každý sjezd. Těžký batoh ale ne každý snese a nemohl si vyskakovat, co se množství zabalených věcí týče.

Klíčové jsou samozřejmě spacáky: vzít takový, který bude dostatečně teplý, ale zbytečně to nepřehánět. David a Filip vsadili na Pinguin Topaz CCS, který má komfort v -1 stupni, já šetřil místem a vzal Pinguin Micra CCS s komfortem 6 stupňů a byl spokojený. Velmi důležitá je kvalitní nafukovací karimatka, protože ať máte sebelepší spacák, po ulehnutí se termovrstva zmáčkne a ležíte vlastně na zemi.

Velmi se nám osvědčilo vzít s sebou nějakou celtu nebo plachtu pod sebe: spacák na karimatce dost „jezdí“, občas se člověk probudí mimo ni, tak ať neležíte na trávě nebo hlíně. Taky není fajn válet v zemi telefon, brýle, či jiné věci, které chcete mít při spaní okolo sebe. V zásobě vozíme ještě jednu celtu nad sebe s dostatečně dlouhými šňůrami, kdyby hrozil déšť nebo ranní rosa.

Z další výbavy je dobré mít vařič, stačí jeden v partě, a příslušenství k němu: ešusek na vaření vody nebo jídla, sirky či zapalovač, plnou bombu – na víkend stačí jen ta nejmenší. Samozřejmě malý skládací příbor.

Co se oblečení týče, vyjma bajkových věcí se mi osvědčilo vézt tenké dlouhé kalhoty a mikinu na večer k ohni. Mikina se pak dá použít pod hlavu místo polštáře. Na spaní mám jedno separátní těsné termotriko s dlouhým rukávem, které je suché.

Pokud nechceš do spacáku prosolení z celého dne, vezmi malý outdoorový ručník – stačí něco jako 40 × 80 cm. Zabere minimum místa a dá se pověsit na batoh. Večer polovinu ručníku namočit vodou z bidonu, flašky nebo hydravaku a tím se otřít od potu. Suchou polovinou se utřít do sucha a šup do suchého termotrika. Dlouhé kalhoty, mikina, a jsi v pohodě na burgerovou párty.

Na cestě samozřejmě nezapomeň na základní nářadí. I my jsme potřebovali nějaké imbusy, a tak se hodí multiklíč. To zajistil David, vezl nářadí v tomto magnetickém toolboxu od Fidlocku, hlavně svůj oblíbený multitool Lezyne V Pro 13, který má i nýtovačku řetězu. Jako záložní pumpa posloužila Lezyne pocket Drive. Před cestou se domluvte, tohle nemusí tahat každý člen výpravy. V noci jsem si svítil mojí oblíbenou svítilnou Lezyne Classic Drive 500, teď vyšla nová verze Lezyne Classic Drive 500+ s USB-C.

Množství jídla záleží především na lokalitě, pokud se budete pohybovat v civilizaci, stačí jen nějaká tyčka či pivko do batohu na přestávky. Na velké vaření se dá vyprdnout, případně se dá vyřešit nějakým sušeným jídlem, které stačí zalít horkou vodou.