Ischgl a bajkerský ráj? Zapomeňte!

Rakousko jsme jako bajkovou destinaci několik let úspěšně opomíjeli. V roce 2008 jsme se vydali do okolí Schladmingu a z tohoto několikadenního výletu jsme si odvezli pocit, že cyklisté jsou jinde, než na rovné cyklotrase okolo řek, nevítaným hostem. Jak jinak si vysvětlit závory na širokých lesních cestách se zákazem vjezdu cyklistům? Názor jsme pozměnili během loňské návštěvy lokality Saalbach-Hinterglem, která nabízí zábavu pro bajkery různých zkušeností.

Letos jsme se rozhodli vyzkoušet lokalitu Ischgl – vyhlášené centrum zimních radovánek, které se snaží dostat na bajkovou mapu Evropy. Snadno se necháte zlákat na lítačku Silvretta pass na lanovky (ale třeba i bazény), kterou dostanete zdarma k ubytování, a také na nespočet cyklistických tras brilantně zpracovaných na oficiálním webu, včetně GPX ke stažení. Navíc chvíli před našim odjezdem vydávají Mountain Lovers.sk stručný, ale krásnými fotkami nabitý report z dvojdenní bajkovačky. Kdo by se netěšil?

Bajkerů pomálu

Na místo přijíždíme nějakou hodinu po poledni a i přes drobné mrholení razíme nasát místní atmosféru. Zjištění první: v Ischglu je v letních měsících poněkud mrtvo. Většina hotelů a apartmánů zabedněna, jakoby místní ulehli k letnímu spánku. Velký kontrast se Saalbachem nebo dokonce Livignem, kde se to bajkery jen hemží. Pokud vás zajímá i nějaký ten večerní život, mohli byste být zklamaní. Má to ale i svá pozitiva: u lanovek jsme až na jednu výjimku nečekali.

Dáváme malou seznamovací jízdu na trailu Paznauner Taja č.7, přesněji řečeno její část od horní stanice lanovky dolů. Tedy, dolů, je zde i jeden úsek vyžadující zhruba desetiminutovou tlač, což jaksi dost naruší flow  z jinak celkem povedeného trailu. Jde ale výhradně o přírodní pěší chodník, který prostě někdo prohlásil za sjízdný. Úpravy směrem k cyklistově požitku (a bezpečnosti) spočívají v překrytí lávky pletivem. Ale díky za ty dary.

Muttenjoch s kolem na zádech

Druhý den sice neprší, ale předpověď nesrší slunečními paprsky a teplem. Rozhodujeme se tedy pro celodenní epic trip Muttenjoch č. 29. Trošku podvádíme využitím lanovky ve městě Wirl a necháváme se vyvézt nad přehradu Stausee Kops. Cesta údolím až na Heilbronner Hütte ubíhá pohodově a za doprovodu cinkání kravských zvonů.

Během obědu na Heilbronner Hütte, který si musíte zasloužit zdoláním závěrečného trháku, pícháme prst do mapy v průvodci k nápisu „carry section“ s tím, že holt chvilku kolo poneseme na zádech. Ale cestou by nás měl čekat ještě několikakilometrový trail vysoko v horách, který nás nenechává klidnými a kvůli kterému tohle všechno podstupujeme.

Od chaty si na první sedlo své kolo vytlačíte či vynesete, co je vám pohodlnější. Padlo pár sprostých slov a probudilo se napětí, protože tohle ještě ona „carry section“ nebyla.

Přehoupli jsme se přes hřeben a byl tam: hravý úzký singl, který sice vyžaduje soustředění, ale rychle odsýpá a pumpuje adrenalin do žil. Jo! jenomže… Sotva jsme chytli to správné flow z kola sesedáme před obrovským kamenitým sesuvem. Tady bychom si říkali o proříznutí pláště a leckdy by bylo potřeba trialových dovedností. Po chvíli sedáme znovu na kolo, ale nadšení opět trvá sotva pár stovek metrů a situace se opakuje. A znovu. A zase. A opět dokola.

Ani se nenadějete a stojíte uprostřed údolí, ze tří stran obklopeni horami. 200 výškových metrů nad vámi vidíte sedlo Muttenjoch, do kterého se musíte vyškrábat. Carry section. Kolo musí na rameno, tady se nedá ani tlačit.

Průvodce sliboval, že za sedlem bude následovat krásný jetelný singlík (zkráceno na „jetel“), prý jeden z nejlepších v oblasti… Ale opět následuje zklamání z neustálého přenášení bajku po nejetelných kamenných polích. Zpestření přinesly dva zasněžené svahy. V srpnu na kole jsme ještě nelyžovali.

Trail od chaty Friedrichshafener Hütte je pro běžné jezdce jetel jen v první části, další jsou technicky náročné pěšiny pro pěší, takže si krátíme cestu klopením serpentin po šotolinové cestě. Až ve spodní části ukazuje šipka směrem do lesa a jde o parádní úsek, který byste minout rozhodně neměli. To však za celodenní námahu nestojí.

Máme silné podezření, že ten, kdo tuto trasu na mapu „bajkového ráje Ishgl“ namaloval, tak činil pouze od stolu a na kole ji neprojel. My máme v paměti nezapomenutelný zážitek, rozhodně však nepatří do škatulky zážitků bajkových.

Velill Trail

Třetí den nám nepřeje počasí, a tak vyrážíme až po poledni lanovkou na Idjoch, odkud máme chuť hned utéct: dva stupně, ledový vítr a mlha dovolující dohlédnout snad jen na 20 metrů. Spouštíme se po nejprofláklejším Velill Trailu (č. 19). U něj vás ve všech marketingových materiálech nadchne fotografie dřevěné skočky. Realita? Skočka tam je, je však jedinou dřevěnou stavbou na celém trailu.

Abychom byli objektivní, kopáčská práce zde vidět je a podle opuštěného náčiní zdaleka nekončí. Nahoře jsou fajn klopky a trail baví, ale po chvíli už zábavné prvky zmizí a zbude jen rozblácená pěšina. Při pohledu do průvodce by zde člověk čekal tradiční bikepark, ale ten tu není.

Ve spodní části se můžete rozhodnout mezi náročnou trasou a lehkou po šotolinové cestě. Náročná vás zavede na vysoké rozblácené schody, které by nejednoho bajkera znervózněly i za sucha. Ve finále nic příjemného s občasným přenášením.

Salaaser Trail

Pověstná rychlá změna počasí na horách se stává skutečností: místo mlhy a větru nás sobotní vrchol lanovky Idjoch vítá zalitý sluncem a s příjemnými teplotami. Těšíme se, jak už konečně poznáme celý ten bajkový ráj Ischglu. Míříme na úžasný Salaaser Trail (č. 15), který se nejvíce líbil i Mountain Lovers.

Úvodní tlač z lanovky budiž zapomenuta, následuje luxusní hřebenovka, následovaná sjezdíkem k jezeru a úžasným trailem padajícím v příjemném sklonu. Pokud ale nebudete fotit, kochat se a lepit duše jako my, sjedete ho za 20 minut. Nu což, čekají nás další krásy.

Modrý Flow Trail je uměle vybudovanou bajkerskou pěšinou, ale ani tady nečekejte klopky či výrazné skočky, stezka jen kopíruje povrch. V řadě zatáček je vidět krásná erozní práce vody, a tak není divu, že je bajkeři paradoxně raději objíždí a vznikají zkratky. Každopádně sjede jen jednu kratší sjezdovku a je konec.

Z lanovky na Alp Trider si můžete dát kratší, ale docela zábavný úsek a pak ještě sjet po Schmuggler Freeride (č. 21) do Švýcarské unikátní bezcelní zóny Samnau, abyste se nechali vyvézt dvoupodlažní lanovkou zpět na Alp Trider. Pak ale stojíte opět nahoře a přemýšlíte, co jste ještě nejeli.

Kde jsou všechny ty traily?

Vždyť na webu Ischglu je 38 různých tras! Někde tady musí být, schované! Listujeme prospektem, koukáme do map a konečně na to přicházíme: V Ischglu jsou vlastně jen tři až čtyři trasy připravené speciálně pro bikery. Což v praxi často znamená stezku cik cak po sjezdovce, aby se nemuselo přímo dolů. Ale ani zatáčky nejsou naklopené, žádné zvláštní zážitky z jízdy tak stezky neposkytují.

Ostatní trasy tyto čtyři různě kombinují, případně jsou to tipy na výlety po šotolinových cestách, nebo jako v případě Muttenjochu turistické stezky pro pěší. Ty vás však často donutí jít pěšky i s kolem. Celé je to postaveno tak, aby to vypadalo, že je Ischgl skutečný bajkerský ráj. To ale, bohužel, není a obáváme se, že ještě dlouho nebude.

Na dva dny s cílem poznat novou lokalitu? Prosím. Pokud si ale chcete pár dní zařádit na kole, užívat si horské traily v sedle kola (nikoli s kolem na zádech), rychlé flowtraily či zábavné překážky v bikeparku, jeďte radši do Livigna, je za kopcem.